Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Příběhy

 

Kendy očima své příležitostné venčitelky
Pes starý asi 5 let. Kříženec vysoký kolem 60 cm. Drsná béžová srst.
V útulku je již přes rok, nejdéle z mladších psů. Když chodí sem a tam podél mříže kotce, nemusí to být hned zřejmé, ale Kendy je osobnost. Přesto, že touží po kontaktu s lidmi, že se nechá pohladit a moc rád si vezme piškot, s každým se hned nekamarádí. Teprve, když se s někým lépe seznámí, např. na vycházkách, může se vztah stát důvěrnějším. Třeba při odpočinku na lavičce si pak rád k člověku těsně přisedne, kouká mu zblízka do očí nebo mu strká hlavu pod ruku a tulí se. Vycházky Kendy miluje a je šťastný a vděčný, když ho vezme ven i úplně cizí člověk. Každý den ve 14 hodin vyhlíží příchozí a těší se ven. Ne vždy má ale štěstí, v útulku je spousta dalších psů často uhlazenějšího vzhedu. Navíc psa Kendyho velikosti nelze svěřit každému, děti venčí malé psy a lidí, kteří mohou a jsou ochotni venčit psy velké, se nedostává. A právě tihle psi pohyb nejvíc potřebují. Kendy si umí vycházku užít, když dostane příležitost. Když má štěstí a najde v lese zajímavou větev, nechce se od ní hnout, kouše ji, drží packami, válí se s ní nebo si s ní lehne a spokojeně odpočívá. V horkém počasí je pro něj asi největší slast koupání v potoce. Lehne si do proudu na břicho a poživačně se rochní ve vodě, nebo z břehu utrhne kořen a při koupeli si s ním háže.
Kendyho horší vlastností je občasná chuť poprat se s jiným psem.
Přesto, že v útulku přátelsky vyhlíží i cizí lidi, byl by určitě i moc dobrým hlídačem domu nebo zahrady.
Autor textu: Markéta Mannová
Autor fotografií: Magda Dzurková

 

„Šampióni“, které nikdo nechce…
(článek vyšel v lehce pozměněné verzi v časopise Psí kusy)
Nepyšní se sáhodlouhými rodokmeny a modrou krví a přesto mají sbírku pohárů, medailí a diplomů. Co na tom, že jen z vořískiád a „sranda akcí“? Krása, šarm a charisma jim rozhodně nechybí. Co jim však chybí je vlastní domov a páníčci. O kom je řeč? O voříšcích, smetácích a podvraťáčcích z ústeckého Centra pro zvířata v nouzi se kterými se účastníme různých výstav voříšků již řadu let. Potkat nás můžete prakticky kdekoliv, kam se můžeme dopravit vlakem v nějakém rozumném časovém intervalu. Možná nás znáte z různých psích akcí,-parta děvčat v zelených (dříve modrých tričkách), kolem kterých se motá pestrá škála voříšků. Dovolte mi, abych vás seznámila s některými našimi „šampióny“.
 
Romík- náš veterán
Romík je starší, středně velký kříženec nejasného původu, který se k nám do útulku dostal z naprosto nevyhovujících podmínek. Nic hezkého asi v životě nezažil, přesto na lidi nezanevřel. Dnes už by jste na něm ani nepoznali, čím vším si musel v životě projít. Je z něj vyrovnaný, pohodový, moc hodný, poslušný a mazlivý pejsek. Akorát, když vidí malé děti tak znejistí, neublíží jim, ale prchá se schovat, aby si z něj nechtěli udělat kopací balón nebo jinou hračku. Jediná jeho neřest jsou ostatní psi. Nemá je zrovna moc v oblibě, i když už se je na procházce naučil ignorovat. Trvalé soužití by však nedělalo dobrotu, ideální by pro něj bylo, pokud by byl psím jedináčkem. Byl by vhodný jako společník třeba ke starším lidem, do bytu i k baráčku. V útulku čeká již rok a půl. Letos s námi byl už na několika výstavách voříšků. Pyšní se tak 1. místem ve třídě veteránů ze Štětského voříška, 3. místem z kategorie psů nad 40 cm z Polabského voříška a 2. místem z Poděbradského voříška. V Poděbradech zaujal natolik, že si nakonec odvezl ještě zvl. cenu VIP poroty a zvl. cenu pořadatele. Opravdu se tam líbil. Teď jen aby zaujal i někoho, kdo by mu dal domov…
 
Otík, tvrdohlavý kašpárek
Otík je asi 7 let starý kříženec snad border teriéra s jezevčíkem. Když se k nám před rokem dostal, tvářil se jako protivný bručoun. O nějaký velký kontakt s člověkem nestál. Vše se změnilo ve chvíli, kdy jsme zjistili, jak moc miluje aporty. Obrat to byl o 180 stupňů. Najednou se ze starého protivy stal veselý kašpárek. Oťas by pro aport nebo piškot udělal, cokoliv, umí pár povelů, ale každého obvykle odrovná svým prošením, které umí použít v pravou chvíli. Miluje vodu a když ho vezmeme na procházku k rybníku, je schopný neúnavně aportovat nejen z vody, ale i do vody. Když se místo házení aportu cachtáme, neváhá popadnout aport, skočit do vody a připlavat za námi, abychom to okamžitě napravili a aportík mu hodili. A že se opravdu změnil, dokázal i na výstavě v Poděbradech, kde si vysloužil 2. místo v kategorii Dítě a pes a 4. místo v šikulovy- inu opět prosil ve správnou chvíli. Oťas by byl skvělým společníkem k domku se zahrádkou. S tímhle hafanem máte záruku, že se nikdy nebudete nudit. Otík je kastrovaný.
 
Zuzka, kráska se závazkem
Dalším pejskem, kterého můžete znám z výstav voříšků je šestiletá Zuzanka. Hladkosrstá, milá a veselá fenka, která umí nejeden psí kousek a s oblibou je předvádí. Za normálních okolností bychom jistě neměli problém, najít jí nový domov. Zuzanka však má čtyřletou dcerku Žofinku, která je na ní silně fixovaná a tak by bylo třeba, aby šly do nového domova společně. Žofka by ztrátu maminky těžce nesla, je dost bázlivá a Zuzka jí dodává odvahy. Obě se k nám dostaly po té, co jejich majitel onemocněl a nemohl se o ně dále postarat. Jsou zvyklé žít v bytě. Pokud by jste se rozhodli, dát jim domov pak věřte, že získáte hned dvojitou porci radosti.
 
Punťa, psí sympaťák
Puntík je líbivý kříženec, který je velmi oblíbeným pejskem dětí, které k nám chodí venčit pejsky. Nyní co je ostříhaný, mu to opravdu hodně sluší. Je to starší pejsek, ale velmi vitální. Ve Štětí si ve své kategorii vysloužil 3. místo. Jaké pak bylo naše překvapení, když se stal i Sympaťákem výstavy. Puntík prostě umí zaujmout, možná proto, že připomíná plyšovou hračku. Kdy však i Punťa zaujme někoho, kdo by mu dal kousek místa na své zahrádce i ve svém srdci?
 
Štěpánek, pejsek s hendikepem
Další starší pejsek, který skončil v útulku. Štěpánek má navíc tu smůlu, že na jedno oko je zcela slepý a na druhém má už jen zbytky zraku. Jemu to nevadí, naučil se svým hendikepem žít. Bohužel, vzhledem ke svému stavu je Štěpánek lekavý. Pokud se lekne, instinktivně se brání jediným prostředkem, který má a to zoubky. Z tohoto důvodu není vhodný k malým dětem. I přes svůj hendikep se s námi vydal na voříškiádu do Štětí, kde vybojoval druhé místo a do Poděbrad, kde v kategorii hendikepovaných pejsků zvítězil. I on by si zasloužil dožít někde v klidu a ne trávit další zimu v útulku.
 
Beník, mladý rošťák
Ben i přes své mládí skončil v útulku již podruhé. Je to veselý, mladý pejsek, který vzhledem ke svému mladí potřebuje hodně pohybu a patřičnou výchovu. I on se pyšní výstavním oceněním, na voříškiádě v Chlumci získal 3. místo.Raději by však získal nový domov a nejlépe sportovně založené páníčky, kteří by se mu postarali o život plný zábavy.
 
Nejen oni čekají
V ústeckém Centru samozřejmě nejsou jen tihle pejsci, čeká tam spousta dalších psů různých velikostí, stáří, povah i vzhledů. Moc bych se přimlouvala třeba za staršího Alánka, který má sice problém s klouby, ale i tak by byl vděčný za domeček se zahrádkou nebo Rasíka, psího důchodce. Oni i spousta dalších netrpělivě vyčkávají, zda si je někdo z vás přijde vybrat. Jediný, kdo s nadějí nevyhlíží nový domov, je náš maskot Boník. Ten našel domov u nás v útulku, když se k nám v roce 2005 dostal, bylo mu odhadem tak 13 let, byl ve špatném stavu, musel dostat léky na srdce. Pro většinu lidí, kteří hledali pejska nebyl perspektivní a tak u nás zůstal a stal se naším maskotem. K práci maskota patří i reprezentace na voříškiádách a těch s námi Boník objel mnoho. Nejlepším veteránem byl vyhlášen 2 roky po sobě na Propagační výstavě v Trmicích, na vořiškiádách na Bukově, v Poděbradech a v Mladé Boleslavi, 2. místo si odvezl z Pražského voříška, Voříškyády TJ Tatran Ústí nad Labem, a Osmičkového voříška. Na voříškovi Tj Tatran a v Žatci byl vyhlášen nejstarším psem, v Chlumci vyhrál 3. místo v divácké soutěži a největšího úspěchu se dočkal v Poděbradech, odtud si vezl titul Poděbradský voříšek 2008, tedy vítěz celé výstavy. No uznejte, že tolik ocenění nemá ani kdejaký „papírák“. Dnes už si naplno užívá psího důchodu a lesk výstavních kruhů přenechal jiným.
 
Pokud budete chtít vidět některého z našich šampiónů na vlastní oči, není nic jednoduššího než se vypravit do ústecké Centra pro zvířata v nouzi, rádi vás uvidíme. Pokud vás snad zaujal některý z našich svěřenců natolik, že by jste mu chtěli poskytnout domov, pak věřte, že vás uvidíme ještě raději. A pokud se snad do Ústí nad Labem nedostanete, pak mějte oči na stopkách na různých psích akcích. Třeba se tam potkáme…
 
 
jak se k nám dostanete a ostatní potřebné informace se dozvíte na stránkách www.utulek-ul.cz a pokud nemáte internet, můžete zavolat na čísla 472 775 202 nebo 733 126 101

 

Z šampióna voříškem a zase zpátky…

 

Byl to den, jako každý jiný. Po příchodu do útulku jsme jako vždy šli projít kotce, přivítat se s našimi miláčky a také projít karanténu. Na karanténě mě však zarazil jeden nový psík. Sedělo tam na zemi něco nepopsatelně ošklivého, špinavého, smradlavého a oškubaného nůžkami. Hubené zvířátko zdánlivě připomínající psa se sotva drželo na úzkých křivých nožičkách. Po chvíli překvapeného zírání jsem se sehnula psíka pohladila. Když jsem zblízka pohlédla do jeho vykulených očíček a na jeho „spláclý“ čumáček, napadla mne podobnost s King Charles španělem. Takových psů u nás není mnoho, dost možná by mohl být s PP napadla mne, podle některých přítomných až téměř zvrhlá myšlenka. Já se nenechala odradit a dala se do prohlídky uší. V jednom oušku byl opravdu flíček, který mohl odpovídat barvě. Po vyholení ouška jsem si byla téměř jistá, že psík tetovaný je, ale už jsem si nevěděla rady s přečtením. I tak jsem kontaktovala chovatele Kingů a Kavalírů, zda se snad někomu před delší dobou neztratil nebo nebyl odcizen. Do útulku ho přivedla Romka, údajně ho našla pobíhat u Billy, která je kousek od útulku. V okolí Billy, ale nikdo takového psíka neměl, to bychom věděli, tak kde se tam vzal? Přiběhl „tuláček“ k obchodu sám, protože ho lákali lidé a očekával, že si tam vyžebrá něco k snědku? Nebo ho tam někdo vysadil z auta? O kus dál je frekventovaná silnice. A nebo si to všechno žena vymyslela? Takové a spousta dalších otázek, na které jsme neznali odpověď. Psík neodpovídal popisu žádného ztraceného Kinga. Nikdo ho nehledal ani po Ústí, ani nikde jinde. Ani v tu chvíli, ani třeba před lety. Místo toho se ozvala paní Kulhánková, že by se u ní pro Keviho (tak jsme mu začali říkat) našlo dost místa a lásky. Nevadilo jí, že údajná barva (která však byla jen v jedno místě a odpovídala by jen jednomu číslu) může být pouhá žilka a psík možná ani není čistokrevný King. Nic jí neodradil ani jeho zoufalý zdravotní stav, ani předpokládaný vysoký věk. A tak se Kevi po povinné karanténě odebral do nového domova…

To by klidně mohl být šťastný konec jeho příběhu, ale nečekaný zvrat způsobil nejedno překvapení. Tetování se nakonec dalo s obtížemi rozluštit, ale 4 číslice neodpovídaly značení Kingů v ČR ani v sousedních státech (paní Kulhánková se přece jen chtěla dozvědět něco o jeho minulosti a původy, bohužel bez úspěšně). Už jsme byli všichni smířeni s tím, že Kevi ke svému tetovaní mohl přijít třeba v nějakém útulku a jeho příběh tak pro nás zůstane tajemstvím. Až jednoho dne bylo vše jinak, Kevi už nebyl „voříškem“ bez původu, ale pravým Kingem. A už vlastně nebyl ani Kevi…

Zde je příběh psaný majitelkou, paní Kulhánkovou:

V červenci 2004 jsem se na internetu dočetla, že do ústeckého útulku přivedla Romka staršího kinga ve velmi špatném stavu. Rozhodnutí bylo rychlé a jednoznačné – přibrat dalšího psího kamaráda do naší „smečky“, protože „kinga přeci v útulku nenechám“! Po týdnu povinné karantény jsme se vydali do Ústí nad Labem. Tricolorek byl skutečně v příšerném stavu – vyhublý tak, že se kosti daly počítat, zcela ostříhaný, protože koupel na jeho zanedbanou a nevábně vonící srst nestačila. Z kinga mu zbyla jen velká, překrásná hlava. Zadní nohy ho v prvních dnech mnohokrát zradily - možná to byl následek špatného výživného stavu nebo i nějakého zranění, způsobeného "člověkem". Když se chtěl v novém domově zapojit do hry s ostatními pejsky, vadila mu v pohybu i vzrostlejší tráva nebo jitrocel.
Přestože měl v uchu částečně čitelné tetování, nepodařilo se nám ani s pomocí poradkyně chovu zjistit jeho identitu. Tetování bylo čtyřmístné, u nás se používají číslice tři. Tenkrát však pro mě bylo prvořadé, aby se pes dostal do lepší formy a aby u nás našel lásku a domov, abychom mu vynahradili prožité strasti. V útulku mu začali říkat Kevi a my u toho zůstali. Pes byl milý k lidem, ale neustále si všechno bránil proti ostatním psům - každou granulku, piškotek, každé pohlazení i svůj pelíšek, který mohla spoluobývat pouze jeho oblíbená fenka. S ohledem na to, co zřejmě musel prožít, jsme byli k jeho „výstřelkům“ v chování shovívaví. A tak šel čas a já se smířila s tím, že se nikdy nedozvím, jaký pejsek s námi trávil část svého života. Stačilo mi, že byl u nás spokojený a největším problémem, který ho trápil, byl malý rozjívený tricolorní „synovec“, který si nerudného „strejdu“ oblíbil a přes strejdovy důrazné námitky se snažil vetřít do jeho přízně.
Až v prvních dnech dubna 2006 dostal "Keviho příběh" nečekané rozuzlení. Pes byl znalcem plemene a poradcem chovu pro kingy v Klubu chovatelů málopočetných plemen psů prokazatelně identifikován jako švýcarský import Bailey of Country Rose. Po zkontaktování jeho původní majitelky, která ho bezpečně poznala, jsem získala i jeho PP. Před lety Baileyho z rodinných důvodů přenechala na mazlení rodině s dětmi a jak se vyvíjel dále jeho osud, nikdo neví až do doby, kdy byl přiveden do ústeckého útulku.
A tak se najednou z nalezeného „bezdomovce“ vyklubal pejsek velmi zajímavé švýcarské krve, který si v dobách svého šťastnějšího mládí dokonce vybojoval výstavní tituly - 2x CAJC a res. CAC. Na závěr musím podotknout, že nejkrásnější okamžik a velké překvapení jsem zažila, když jsme "Keviho" poprvé oslovili jeho pravým jménem. Snad s ním měl spojené šťastné chvíle svého psího života, které se mu v tom okamžiku znovu vybavily. Tolik radosti a štěstí ve psích očích člověk může vidět snad jen jednou za život. Tato chvíle se pro mě stala jedním z nejsilnějších okamžiků, které jsem se svými pejsky prožila.

Převzato ze stránek Mgr. A. Kulhánkové http://www.sweb.cz/king.info , tento příběh byl publikován i v Planetě zvířat.

Dnes už Bailey není mezi živými, do psího nebíčka odešel náhle ve věku osmi let, což není zase tak vysoký věk. Bohužel se na něm zcela určitě podepsalo dřívější strádání, nekvalitní krmení a péče. Jak dlouho a proč tolik strádal, se už nedozvíme. Hlavní je, že konec svého života mohl strávit v milující rodině, kde se mu dostalo lásky a porozumění. Mohl odejít ze světa důstojně, obklopen lidmi kteří ho milovali a se svou pravou totožností.

Obrovský dík patří paní Kulhánkové a celé její rodině (jak lidské, tak psí), že Keviho-Baileyho vlídně přijali do své "smečky" a dali mu 2 roky krásného života.

Příběh „Trmičáků“ aneb jak Kithy ke štěstí přišla

 

 

 

 

Začátek byl na jedné opuštěné zahradě v Trmicích. Zde žila byla smečka psů. Na zahradě neměli vodu ani žrádlo, o přístřešcích ani nemluvím. Jednalo se převážně o křížence německých ovčáků, kteří žili v jakýchsi norách, množili se, živili se ze zbytků, které našli nebo jim někdo hodil a když bylo nejhůře požírali se navzájem. Samozřejmě, že si toho lidé všimli a chtěli s tím něco dělat. Ale co?  Nahlásili to na policii, obecní úřad Trmice i na Státní veterinární správu. Výsledek: všechny oslovené orgány házely zodpovědnost jeden na druhého. Naštěstí se lidé nevzdali a tak po ROCE se konečně dočkali odebrání psů. Psi byli postupně převáženi k nám do útulku (teda zbytek psů, který přežil). Jako první nám přivezli tři malá štěňátka. Štěňata byla vyplašená, začervená, zablešená a měla strašný průjem. Bylo vidět, jak bídně asi žila. Přesto to nebylo to nejhorší. Stačilo odčervit, odblešit, pořádně nakrmit a začít „tahat“. Naštěstí u štěňat jde vše velmi rychle. První den se zoufale bála, druhý už snášela naše dotyky, třetí den už za námi běhala. Když si je noví majitelé odnášeli domů, nepoznali by, čím prošla. Horší byla „další várka“. To bylo 12. a 14.5.2004. Kdy přibyli Beky, Siky, Gerda a Ajsa. Všichni psi byli okamžitě uspáni, naočkováni a vykastrováni. Museli jsme je dát odděleně do kotců, jinak by hrozilo nebezpečí útoku. Takto byli zcela dezorientovaní a bezmocní, leželi apaticky na zemi, snažili zalézt do sebe menší škvíry. Všem bylo jasné, že je před námi hodně práce a trpělivosti, než budou schopní jít k novým majitelům. Evidentně jsme byli první lidé, které poznali. První šla pryč fena Ajsa (nyní Zoe), dne 5.6.2004. Byla to vlastně náhoda, měla obrovské štěstí, že zrovna přišli lidi, kterým se jí zželelo a rozhodli se dát jí domov. O 3 dny později, 8.6.2004, nám přivezli další „eskortu“ rovnou z Trmic, byli tam Kithy a Seiko.  Začalo ochočování a první venčení (většinu času mimo kotec trávili na zádech), ale trpělivá snaha začala nést první ovoce. 18.6.2004 jsme nabízeli pejsky na ÚtulekFestu, několik jsme jich měli sebou, ostatní alespoň na fotkách. Právě na fotkách zaujal dvě mladé slečny Siky (bratr Seika a Beky). Nejen, že si pro něj ihned dojeli, ale dokonce se s ním vrátili na Fest!!! Vzali to radikálně, ale vyplatilo se jim to. Sikymu bylo asi půl roku, takže si zvykal rychleji než dospělí. Na Festu byl sice trochu vyplašený, no aby ne, když tam byl hluk a spousta lidí. Navíc ho všichni ti lidé chodili hladit a okukovat. Siky naštěstí brzy pochopil, jak se věci mají, že všichni ti lidé mu nechtějí ublížit, ba naopak. Situaci zvládl, a nyní se může radovat z nové rodiny. Zvykl si, chodí na volno, hraje si se psy a je šťastný…

15.8.2004 našla domov fenka Gerda (asi sestra Kithy). S Gerdou byla daleko větší práce než se Sikym, Gerda komunikovala spíše se psy než s námi. V jejím novém domově na ní však čekal psí kamarád, který se jí zalíbil. Díky němu zvládla hned během prvního týdne bez problémů cestovat autem. Dnes s ním hlídá „svojí“ zahrádku a je jistě spokojená.

11.9.2004 Sikyho bratr Seiko se taky dočkal nového domova. Byl sice opatrnější než Siky, ale jeho mládí mu dávalo velké šance. O Seikovi nemáme žádné další informace.

28.10.2004 Do svého domova odjíždí i fenka Beky, sestra Sikyho a Seika. Beky byla z těch tří asi nejlepší, měla milou povahu a zvládala už i u nás v útulku chůzi na volno, byla klidná a poslušná. Jejím handicapem bylo, že přišla o oko. Jak, to se už nedozvíme, hlavní je, že i Beky má domov. Další zprávy o ní také nemáme.

Poslední z „Trmičáků“ zůstala Kithy, byla dosti plachá, ale zvykala si na nás. Minuly týdny a měsíce, najednou bylo 8.6.2005 a Kithy u nás byla rok. V té době už uměla chodit na vodítku, snášela naši přítomnost i dotyky, chodila na procházku s cizíma, nechala se pohladit. Měla za sebou 2 neúspěšné pokusy o osvojení a stále čekala co bude dál. Bylo vidět, že za ten rok udělaly ona i Zuzka, která jí venčila obrovský kus práce. Kithy jsme vzali na Labské léto, aby získala novou zkušenost s větším množství lidí. Kithy nás překvapila svým klidem, s jakým snášela davy lidí (které pozorovala z bezpečné vzdálenosti) i ochotou nechat se pohladit od kolemjdoucích. Při zpáteční cestě jsme s ní zkusili jet autobusem. I to Kithy s přehledem zvládla. Bylo na ní vidět, že už to není uzlík nervů, ale pes, který začíná být opravdu psem. Že Kithy nebude nikdy úplně normální, že v ní navždy zůstane nedůvěra a strach, to nám bylo jasné, ale Kithy už začínala být psem, s kterým se dalo žít. Bohužel Zuzka měla stále méně času, a tak ač nerada, nemohla se Kithy už tak věnovat. Naštěstí pro Kithy se objevil Patrik, který se začal Kithy věnovat. On už měl na Kithy jiný pohled, neviděl jí jako ustrašenou a krčící se v koutě, ale jako psa, který se trochu bojí. Podle toho k ní přistupoval, začal jí nosit dobroty a občas jí mohl u útulku i pustit, aby si pohrála se kamarády z útulky. Když mi řekl, že chce Kithy naučit povely tak jsem se mu smála. Když pak přišel, že Kithy umí sedni, smála jsem se ještě víc. Je pravda, že Kithynka si asi na desátý povel s dopomocí sedla, ale její výraz říkal jediné „Dej mi pokoj s tímhle nesmyslem!“. Jak jsme se ale divili, když Patrik Kithy opravdu naučil sedni. Nebylo to sice žádné ukázkové číslo, ne vždy se to povedlo napoprvé, ale bylo vidět, že Kithy začala chápat o co jde. Možná si řeknete, že blbé sedni umí snad každý pes, ale u Kithy to nebylo jen sedni, byl to začátek. Začátek toho, že Kithy začala brát lidi jako přátele a ne jen jako „nutné zlo“, začala vnímat Patrika i nás ostatní, dokázala se soustředit a přišla si pro pohlazení…

14.1.2006 nastal pro Kithy den D. Dojeli se na ní podívat její budoucí majitelé a navzájem si padli do oka. Kithy se vydala na dlouhou cestu autem do nového domova. Do domova, kde jí čekala láska, porozumění a nový kamarád Rex…

 

Aisa Gerda Beky Seiko

Siky na Festu Siky v novém domově   Kithy ze začátku Kithy po roce

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příběh dobrmana Sonyho aneb dobří lidé ještě žijí

 

Koncem ledna roku 2005 se v našem útulku objevil mladý pes dobrmana. Ale nebyl to jen tak ledajaký dobrman. Byl to krásný pes modré barvy, která sice není v ČR uznána, ale přesto je velmi krásná. Dali jsme mu jméno Sony a kochali jsme se společnými vycházkami. Všichni jsme ho měli rádi, ale nejvíce přirostl k srdci mě a Janče. Jak už to bývá u krásných psů v útulcích, naše společné chvíle netrvali dlouho. Asi si říkáte, že je dobře, že našel tak brzy nový domov. I my jsme si to mysleli.

 

Přišla paní, že shání malého pejsky do bytu. Nakonec se přišla zeptat na „toho dobrmana vzádu“. Spustila, jak měli pitbulku a jak o ní přišli že jim jí otrávili a syn jak je z toho smutný a jaký jsou lidi svině, že něco podobného udělají atd. Nakonec si pro Sonyho druhý den přišla a my doufali, že se bude mít dobře. Až po nějaké době jsme se dozvěděli, že dotyčná dáma žije s jedním „starým známým“, kterého bychom raději neznali. Už měl z útulku 2 psy. Jednoho posílal na lidi, štval ho proti sousedům. Jak pes dopadl se jen domníváme, ale pravděpodobně ho museli nechat utratit pro agresivitu. Druhého psa vyhodil po asi dvou letech i s bývalou přítelkyní. Ta ho tedy alespoň odvedla zpět k nám. Fena měla propadlé očkování a pár kilo navíc by jí taky neuškodilo. Mimo jiné Sonyho si pořídili zhruba týden po té, co se předchozí fena objevila v útulku. Nová přítelkyně, nový pes…

 

Dne 18.10. 2005 jsem přišla jako obvykle do útulku, procházela jsem kotce a z jednoho z kotců na mě koukal dobrman. Viděla jsem sice jen hlavu, ale poznala jsem Sonyho. Měla jsem radost, že ho vidím, ale jen do té doby, než  jsem uviděla jeho nohy. Kolena se mu téměř dotýkal země, celou záď měl pokleslou a páteř byla vychýlená . Pes byl šíleně vyhublý, strašně sešlý, ale přesto dával najevo radost, že někoho vidí. Pohled to byl zoufalý.

 

Co se stalo? To ví jen Sony a ten nám to bohužel nepoví. Dotyčná dáma psa někomu dala. Pes byl přivezen od bezdomovce, který bydlel někde v garáži. Ten tvrdil, že psa koupil již v tomto stavu. Dva svědkové nezávisle na sobě řekli, že bezdomovec psa mlátil. Ten samozřejmě tvrdí opak. Jedno je jisté, pes musel dostat ránu do zad od někoho nebo od něčeho. Kdy, jak a proč se tak stalo se asi nedozvíme.

 

Sonyho příběh byl zveřejněn v novinách a v televizi. Po odvysílání reportáže se ozvalo mnoho lidí, kteří se nabídli, že by Sonymu přispěli na operaci nebo mu poskytli nový domov. Jeden pán se dokonce nabídl, že by zaplatil celou operaci. Jen pro orientaci operace páteře se pohybují v cenách okolo 20 000,- a to je částka, kterou si útulek pochopitelně dovolit nemůže.

 

Dnes je 25.10.2005  a Sony odjíždí do nového domova. Do domova, kde ho čeká již jedna dobrmanka z útulku, operace bude-li to nutné, péče potřebná pro zotavení, hromada lásky a doufejme nový začátek. Bude se zotavovat v domácím prostředí, obklopen milující rodinou. A to je při uzdravování velmi důležité. I kdybychom se v útulku sebevíce snažili, péči která by se vyrovnala té domácí, tu by jsme mu poskytnout nemohli. Doufejme, že vše dobře dopadne a Sony prožije ještě Spoustu krásných let v novém domově.

 

Příběh má ještě otevřený konec, jak dopadne Sonyho zotavování to nikdo zatím nemůže s určitostí říci. Nezbývá než věřit a držet palce. O dalším vývoji jeho stavu se budete moci dočíst na těchto stránkách hned, jak se dozvíme něco nového.

 

Možná se ptáte, zda se tomuto smutnému příběhu dalo předejít? Těžko říci. Snad každý bude souhlasit s tvrzením, které jsem si „vypůjčila“ ze stránek Interpensionu v Brně, že podivní osvojitelé zvířat jsou škodnou v revíru. Bohužel ne vždy se dá tato „škodná“ správně odhalit. To je problém, se kterým se setkávají nejen útulky, ale i chovatelé čistokrevných psů. Přijdou lide, kteří vypadají velmi slušně, působí zcela normálním dojmem, naslouchají radám a informacím…Odvezou si pejska a vše se zdá v pořádku. Pak se ale pejsek objeví někde, kde „nemá co dělat“, v útulku, uvázán v lese atd. Když se podaří zjistit majitel, scénář bývá stejný. V tom lepším případě majitel říká že psa někomu dal nebo prodal (jméno samozřejmě neví a opak se mu dokazuje špatně) v tom horším případě zavěsí telefon nebo řekne, že ho otravujeme. I spousta renomovaných chovatelů vám přizná, že ne všechny budoucí majitele svých odchovů odhadli správně.

 

Všem lidem, kteří se o Sonyho zajímali a nabízeli mu pomoc patří velký dík. Je hezké vidět, že mnoha lidem není lhostejný osud zcela neznámého psa, který se ocitl v nouzi. Ještě jednou Vám všem Sony děkuje.

 

Novinky:

 

26.10.2005 Sony byl s novými majiteli na vyšetření. Vše nasvědčuje nějakému skřípnutí nervu. Zítra Sony podstoupí další potřebná vyšetření a rozhodne zda bude nutná operace. Noví majitelé jsou ze Sonyho nadšeni, je prý moc milý a hodný.

 

27.10.Sony je po operaci skříplého nervu!!! Zatím nemám bližší informace, noví majitelé si pro něj teprve jeli. Za pár dní by jsme se měli dozvědět tolik očekávanou zprávu, zda se z toho Sony dostane

 

1.11.2005 Sonyho stav se stále zlepšuje.

 

19.11.2005 Sony CHODÍ!!!!! Záda už  má skoro rovná, čeká ho však ještě dlouhá rehabilitace. Nakonec byl jeho stav způsoben s největší pravděpodobností degenerativní změnou na páteři a ne úrazem nebo zmlácením (což nemění nic na tom, že měl být pes dávno u veterináře, ani na tom, že psa nekrmili a vůbec ho zanedbávali). Každopádně už je to za ním a to je hlavní. Další skvělá zpráva je, že získal báječnou rodinu. Sony si teď žije vskutku královsky. Denně chodí na zdravotní procházky, je kvalitně krmen, milován, získal novou kamarádku (dobrmanku) a spí v posteli. O Sonyho měli starost lidé z celé republiky, kterým patří velký dík, stejně jako veterinářům, kteří provedli operaci ZDARMA a lidem, kteří přispěli jeho novým majitelům na pooperační léčbu a péči. Největší pak pochopitelně jeho novým majitelům, kteří se ujali cizího psa, aniž by věděli zda se z toho dostane a kolik péče ale i peněz bude potřeba. Patří k těm, kteří chtějí prostě pomáhat a takových lidí si musíme vážit. Sonyho příběh byl smutný, ale naštěstí má dobrý konec.

 

31.1.2006 Dnes jsem se dozvěděla smutnou zprávu, Sony musel být utracen. Po operaci se sice zotavil, začal chodit, měl chuť do života... Bohužel nikdo netušil, že má asi rakovinu kostí. Sony svůj boj prohrál, proti rakovině neměl šanci...

 

Přesto myslím, že závěr mého předchozího příspěvku není úplně nepravdivý. Musíme si uvědomit, že ač to dopadlo, jak to dopadlo, tak to dopadlo asi nejlíp jak to dopadnout mohlo, když už to tedy mělo dopadnout špatně. Sony strávil své poslední dny v milující rodině, v rodině, která byla ochotna pro něj udělat první i poslední. Bohužel to poslední přišlo zbytečně brzy. Přesto pro něj udělali víc, než si možná sami myslí. Obrovský dík jim patří nejen za jejich neoblomný zájem, za jejich pooperační péči, za lásku a teplo domova, ale i za to, že když přišel Sonyho čas, ukončili jeho trápení a nechali ho důstojně odejít z tohoto světa. Ani nechci domyslet, jak by asi umíral, kdyby zůstal na pozemku odkud byl odebrán...

 

Když umře pejsek, říká se, že přeběhne Duhový most. Za ním ho čeká věčný blahobyt. Spousta dobrého jídla, psích kamarádů, žádné psí zákazy a omezení. Zbaví se všech bolestí a neduhů. A taky zapomene, zapomene na všechny útrapy a zklamání. Na co však nikdy nezapomene jsou jeho páníčci, které miloval. Na ty stále vzpomíná a jednou se s nimi opět setká...

 

Upřímnou soustrast jeho majitelům!!!

 

 

Udělali jste pro Sonyho maximum, dali jste mu šanci a krásný zbytek jeho života!!!

 

     Sony leden 2005 Takhle k nám přišel            Říjen 2005 Takhle se vrátil...

 

Životní příběh ovčáka Tima-dopis jeho pův.majiteli

 

Můj pane,

 

jmenuji se ehm, tedy v útulku jsem dostal jméno Tim. Možná si ještě pamatuješ, byl jsem malé štěně, když sis mne přinesl. Čas běžel a ze mne vyrostl velký a silný ovčák. Dobře a věrně hlídal jsem tvůj majetek, a i když jsem nikdy nebyl zlý, žádný lump si netroufl přelézt plot. Často si na mne neměl čas, ale o to více jsem si vážil toho, když sis na mne čas našel. Roky letěly a ty jsi míval času stále míň a míň. Nestěžoval jsem si, byl jsem vděčný za každou minutu Tvého času. Pak jsem ale zestárl, mé nohy ztěžkly a já už jsem nebyl tak rychlý, už jsem nestihl oběhnout celý svůj rajón tak rychle jako dřív, už jsem nebyl tak ostražitý a nebudil jsem takový respekt. A v tu chvíli jsi mne přestal potřebovat, byl jsem ti na obtíž. Tak si mne jednou odvedl a nechal mne samotného. Bloudil jsem ulicemi a hledal Tě. Marně. Nevím jak bych skončil, kdyby nepřijeli strážníci Městské policie a neodvezli mě. Nejdříve jsem myslel, že mě vezou domů, že jsem se Ti ztratil a že jsi mně dal hledat. Jaké bylo moje zklamání, když jsem skončil v útulku. Přece jen jsem doufal, že si pro mně přijdeš, že tam nezůstanu. To bylo 12.1.2005, na ten den jsem nikdy nezapomněl. Týden jsem byl zavřený v kotci, smutný a zklamaný. Po týdnu jsem se přestěhoval z kotců karantény, do jiných kotců, okolo kterých denně procházeli lidé a odpoledne pak přicházeli převážně děti a mladí lidé, kteří nás brali na procházky. Od nich jsem také dostal jméno Tim. Takhle letěly dny, týdny i měsíce. Psi odcházeli a přicházeli, jen já jsem pořád zůstával. Mnoho lidí jsem zaujal, ale desetiletý pes je prostě starý. Jednoho dne jsem si pomyslel, že jsem také našel nový domov, kde budu moci prožít klidné stáří. Zmýlil jsem se. Ti lidé na mně začali hledat chyby, tu se jim nelíbilo tohle, tu zas tamto. Skoro jsem si přál, aby mě dovedli zpět do útulku. Ti lidé se mě opravdu zbavili, ale tak, že mne uvázali v lese. Vůbec nebrali ohledy na to, že byl mráz a zima. Naštěstí mě dobří lidé brzo našli a situace se opakovala. Následoval převoz do útulku. Ale nebyl to ten „můj“ útulek, byl to jiný, cizí s cizími lidmi. Jaké bylo překvapení, když ke mně přišli lidé z útulku a řekli: „Time, jsi Tim? Tak pojď pojedeme do Ústí!“ A jelo se. Když jsme dorazili, byl jsem šťastný byli tu lidé které jsem znal a vítali mě slovy: „Ahoj dědku, Time tak už jsi doma!“. Doma? Ano doma! Tak to bylo, a tak jsem to i cítil. Smířil jsem se s myšlenkou, že jsi mne vyřadil do „starého železa“ a mým domovem bude nyní útulek. I když do „starého železa“ jsem se ještě necítil a ani se mnou tak v útulku nikdo nejednal. Byl jsem právoplatným obyvatelem, jako všichni ostatní. A podíval jsem se i do světa. Vzali mne sebou na Mezinárodní výstavu psů do Litoměřic i na Propagační výstavu psů do Domu dětí a mládeže. Tam jsem dokonce vyhrál titul Nejlepší veterán, sice jsem nevěděl co to je, ale určitě něco dobrého, protože mně všichni chválili, obdivovali a fotili. Na stará kolena jsem tak zažil i slávu. Bohužel nic netrvá věčně, a tak i mé dny se začaly chýlit ke konci. Začal jsem hubnout a ztrácet sílu, nohy mě bolely čím dál víc, už jsem skoro nechodil. I jídlo mi přestalo chutnat. Až jednoho dne, 27.08.2005 jsem už nemohl na nohy vůbec, jen jsem ležel a neměl jsme sílu vůbec na nic. Přál jsem si, aby už byl konec mého trápení. Najednou jsem ucítil píchnutí a po těle se mi začala rozlévat únava. Pak jsem usnul milosrdným spánkem, ze kterého není probuzení. V posledních dnech i ve chvíli poslední se mnou byli lidé, kteří mě měli rádi a které jsem měl rád já. A já jsem jim vděčný za vše co pro mne udělali. Nelituji toho, že už je konec. Lituji jen jednoho, že si se mnou v mé poslední chvíli nebyl Ty! Do poslední chvíle jsem doufal, že se s Tebou budu moct rozloučit, že Tě ještě jednou uvidím. Jen se ptám proč? Proč si mně opustil, proč si mně u sebe nenechal v klidu dožít nebo proč si mně nedal uspat Ty sám? Věř mi, že bych vyměnil ten poslední rok života za to, že by si byl v poslední chvíli se mnou Ty. Nezlobím se na Tebe, jen jsem zklamaný. Doufám, že si můj dopis přečteš a poučíš se. Žij si blaze!!!

 

                                                                                                         Tvůj stále milující pes

 

Jeho bývalý majitel si tento dopis nejspíš nikdy nepřečte, lidé jako on se nezajímají o osudy opuštěných psů. Pokud však tento článek změní osud alespoň jednoho starého psa, bude to úspěch. Největší podlost a zbabělost je vyhodit starého psa, který Vám celý život sloužil, byl Vám společníkem i kamarádem.

 

   

Tim v plné síle

Nejlepší veterán roku 2005 Jedna z posledních fotek našeho Tima

     
TOPlist